Třetí hodina tělocviku

Při pohledu do Internetových novin v posledních týdnech mládnu. Připadá mi, že je zhruba období 1977-1982. V tu dobu jsem studoval na fakultě tělesné výchovy a sportu University Karlovy v Praze. A snad ve všech přednáškách se tehdy pedagogové zmiňovali o tom, jak je to s naší mládeží po fyzické stránce špatné, a jak je nutné, aby se děti více pohybovaly. Jenže jak jsme se museli připravovat neustále na nové a nové zkoušky, tak nebyl čas na nějaké dumání nad stavem české a slovenské mládeže. Navíc v tu dobu existovala mocná organizace ČSTV, solidně dotovaná vládou, v niž se mohl každý zájemce o cvičení víceméně zdarma angažovat. ČSTV sdružoval snad stovku sportů. A staral se o jejich organizační rozvoj. Sporty byly rozděleny na olympijské a neolympijské, a ty neolympijské na více podporované a méně podporované.

Olympijské sporty měly solidní materiální základnu stadionů, hřišť, pedagogických kádrů (trenérů, cvičitelů, rozhodčích), existovala tréninková střediska a tréninková střediska mládeže. Každý sport měl rozsáhlý systém soutěží, které byly ekonomicky zajišťovány státem. V rámci ČSTV existovala Tělovýchovná škola, která finančně a kádrově zajišťovala výchovu nových trenérů a cvičitelů. Tělovýchovná škola ve spolupráci s metodickým oddělením ČSTV organizovala v úzké spolupráci s každým samostatným sportovním svazem doškolování a semináře trenérů. Do praxe oddílů se tak dostávaly neustále nejnovější informace z teorie sportovního tréninku.

Celý tento dokonale skloubený systém péče o sport a pohybovou aktivitu občanů po roce 1989 zkolaboval. ČSTV oslabila, zvýšila se pravomoc sportovních svazů. Byla zrušena Tělovýchovná škola a péče o výchovu trenérů, cvičitelů a rozhodčích přešla plně na svazy. Ty dostávaly od státu přes ČSTV peníze na vzdělávací činnost. Jenže do čela většiny sportovních svazů s dostali různí podvodníci, kteří peníze od státu vytunelovali. Sporty, hlavně ty neolympijské a nepodporované, nakonec skončily špatně. Jakékoli vzdělávání, tj. příprava odborníků, v nich dnes neprobíhá. Snížil se dramaticky počet oddílů, snížil se počet soutěží. Například ve svazu kulturistiky v osmdesátých letech probíhaly každoročně oddílové, okresní, krajské, republikové a federální soutěže. Na nich se setkávali nejen soutěžící, ale i trenéři, rozhodčí a další fandové kulturistiky. Oficiálně soutěžili mladší dorostenci, starší dorostenci, junioři, muži, ženy, páry. Ve všech kategoriích soutěžilo 10 až 20 závodníků. Na všech výše uvedených úrovních soutěží (oddíl, okres, kraj atd.). Téměř každoročně se konala samostatná školení trenérů, cvičitelů a rozhodčích III. třídy jednou za dva až tři roky pak školení trenérů  II. třídy.

Dnes má svaz kulturistiky snad desetinu trenérů, cvičitelů a rozhodčích v porovnání s osmdesátými léty, minimum soutěží, žádné semináře a doškolování. Soutěže začínají až od krajské úrovně a mnohdy se v kategorii nesejdou ani tři závodníci. Stát se o sport moc nestará. Bývalé olympijské podporované sporty dnes mají většinu peněz na svoji činnost od sponzorů, většina špičkových sportovců také spoléhá více na peníze z reklamy a od sponzorů, než od státu. Máme špičkové fotbalisty, hokejisty a další sportovce. Ale ti žijí a pracují v zahraničí. Vydělávají velmi slušné peníze. Jenže je jen otázkou času, kdy už nebudeme státem, který produkuje kvalitní sportovce. Oddíly prostě nemají peníze a tak omezují svoji činnost. Ruší žákovské a dorostenecké oddíly. Pokud se o něco starají, tak o výrobu talentů. Ale ty vychovávají jako ve skleníku. Nabere se spousta adeptů, za krátkou dobu se vyhodí ti, kteří “na to nemají” a trenéři se motají jen kolem pár talentovaných jedinců. Ty pak prodávají do bohatých klubů a opět zkouší někde vyhrabat talent. Na kšeft.

O netalentované děti nikdo nejeví zájem. Mají jen povinnou tělesnou výchovu na škole. Dvě hodiny týdně. Kvalita výuky tělesné výchovy závisí na finančních možnostech školy a na zájmu nebo nezájmu tělocvikáře. Jakmile má škola finanční problémy, snaží se šetřit. Třeba tím, že nedá peníze za pronájem tělocvičny nebo hřiště. Tělocvikáři jsou dnes hodnoceni podle toho, zda jejich žáci vyhrají nějakou soutěž. A tak se učitel soustředí jen na talentované děti a s těmi tráví nejvíce času. Ostatní “plebs” v tělocviku nedělá nic. Většinou se jim hodí balon, aby hráli basketbal nebo fotbal. Výsledkem je, že o talentované, sportovně nadané děti se přetahují sportovní oddíly a škola. O děti s nadváhou, obézní, tělesně oslabené a nemotorné se nestará nikdo.

Asi dvacet let jsem bydlel nedaleko školy v Brně-Řečkovicích. Ráno jsem viděl v parku kolem školy “výuku tělocviku”. Děti vyšly před školu v trenkách a tílku. Tělocvikář pískl a děti vyběhly. Vpředu se hnal jeden až dva nadšenci, pak sem tam dvojice zdatnějších. Za nimi balík průměru, viditelně otrávených a neochotně se podvolujících příkazům učitele. No na na konci startovního pole pět až deset loudalů - dětí s nadváhou a obézních, které nemotorně klopývaly po asfaltu, střídaly běh a chůzi, přičemž převládala chůze. Taková je někde realita současné “tělesné výchovy” na školách.

V poslední době jsem v elektronických médiích našel zmínky o tom, že “sílí hlasy pro třetí hodinu tělocviku”. Ta by měla “zatočit se stále se rozšiřující nadváhou u dětí”. Zájem na zvýšení hodin tělocviku mají údajně i sportovní kluby, které jsou “ochotny obohatit hodiny tělesné výchovy o lyžování, tenis, hokej či basketbal”. Předsedkyně školského sněmovního výboru Anna Putnová, která patří k zastáncům třetí hodiny tělocviku v týdnu, podporuje svůj návrh tím, že každé páté dítě v ČR má problém s nadváhou. Stále více pediatrů konstatuje, že zdatnost a výkonnost dnešní mládeže je na historicky nejnižší úrovni. Přitom se podle statistik za posledních 15 let počet dětí, které nedokáží kontrolovat svoji hmotnost, čtyřnásobně zvýšil. Roste nám prostě generace ochablých a obézních občanů. Občanů, kteří budou již ve středním věku trpět chorobami, které ještě v polovině minulého století ohrožovaly až osoby ve věku nad 65 let.

Nářek nad stavem mladé generace není žádná nová věc. Již v roce 1930 padl v Národním shromáždění návrh: „Tělesné výchově budiž na všech druzích škol věnováno týdně 3 hodiny tělocviku, týdně jedno volné odpoledne na volná tělesná cvičení (hra, plování, sportovní cvičení), měsíčně jeden den na výlet.“ Smyslem tohoto doporučení byla obava z toho, že z málo zdatné mládeže nevyrostou zdatní vojáci. V Evropě stoupalo napětí a tak měly vojenské otázky prioritu. Stav dětí se přitom tehdy podstatně lišil od stavu, který vidíme dnes. Nebyl až zase tak hrozný. Jenže lidé, rozhodující o osudech národa, se rozhodují stále stejně. Špatně. Vidí jen jednu stránku věci. Vidí vojenské účely nebo ekonomické účely. Dnes chtějí politici vzdělanou a ekonomicky produktivní generaci. Jenže stav dnešní mládeže je již naprosto zoufalý. Oproti roku 1930 se mnohonásobně zvýšila nabídka pasivních forem trávení volného času - televize, kino, divadla, Internet, počítačové hry, mobily atd. Naopak možností pozitivně ovlivnit fyzickou kondici ubývá tempem, srovnatelných s táním ledovců v Antarktidě. To vše se odrráží na stavu dnešních dětí. Dnešní mládež je vážně ohrožená. A bude hůř.

Ministerstvo totiž neplánuje v oblasti zlepšení fyzické zdatnosti dětí a mládeže žádnou vlastní iniciativu. „Povinné minimum pro tělesnou výchovu jsou dvě hodiny týdně. Ředitelé škol mají k dispozici tzv. disponibilní hodiny, o jejichž zaměření mohou rozhodnout sami - například ve prospěch posílení právě tělesné výchovy.“ Neprošla snaha zvýšit počet hodin tělocviku za první republiky, neprošla za komunistů (sedmdesátá léta), neprojde ani dnes. Položme si ale základní otázku. Pomůže v prevenci vzniku nadváhy nebo obezity dětí a dospívajících jedna hodina tělocviku za týden? Podobný návrh mi připadá doslova směšný. Zvláště když uvážíme kvalitu výuky v hodinách tělesné výchovy na většině současných škol.

Dnes nevidíme děti hrát si na hřištích. Nevidíme rodiny s baťůžky na nedělním několikahodinovém výletu. Nevidíme děti na hřištích, stadionech, v tělocvičnách. Vidíme naopak rodinné výlety, při nichž se v neděli dopoledne přivážou děti do bezpečnostních sedadel rodinných miláčků, dojede se někam, tam se rodinka nají a posedí a jede se zase zpět domů ke své televizi a počítačovým hrám. Jak se shodují odborníci, ještě na začátku dvacátého století se většina lidí denně 10-12 hodin pohybovala, 8 hodin lidé spali a zbývající čas trávili pasivně, obvykle seděním a čtením. Dnes je vše opačně. Lidé se za den pohybují s bídou 2 až 4 hodiny, 8 hodin spí, zbývajících 12 až 14 hodin sedíme - v autech, školních lavicích, kancelářích, u televize a počítačů.

Propad množství pohybová zátěže je ohromující a sám o sobě by měl vést vládu k přijetí závažných rozhodnutí k nápravě. Navíc ještě z našeho života zmizela intenzivní zátěž. Rychlá chůze, běh, nošení trámů, kácení stromů, nošení pytlů se zrním. Tato zátěž navozovala v těle anabolické prostředí a tím bránila ztrátám aktivní tělesné hmoty. Dnes se lidé nejen málo pohybují, ale mají i velmi málo svalů. Proto mají nízkou hodnotu bazálního energetického výdeje. Jsou tím odsouzeni k nadváze a obezitě. Zvyšuje se ohromným tempem množství sarkopenicky obézních mužů, žen a dnes i dětí. Lidí, kteří mají málo svalů a moc tuku. Lidí se špatnou kompozicí těla.

Pak přijde nějaký nadšenec a řekne, že je nutné zvýšit počet hodin tělesné výchovy na školách. O jednu jedinou hodinu za týden! Hodina pohybu u dětí představuje výdej 100 až 200 kilokalorií. To je množství energie v několika decilitrech slazených nápojů. Hlavně ale pokud nebude obsah školní tělesné výchovy změněn, ke zlepšení stavu dětí nikdy cvičení ve škole nepřispěje. Tělocvikáři se budou dál věnovat talentovaných dětem, připravovat je na různé školní olympiády. Když jejich žák uspěje, dostanou odměny. Ale nedostanou od ředitele ani korunu za to, že slabý nebo tlustý žák během školní docházky zvýšil podstatně svoji úroveň zdatnosti a výkonnosti, že se změnila jeho kompozice těla a má nyní více svalů a méně tuků.

Za stav dětí jsou zodpovědní jejich rodiče. Stejně jako musí dohlížet na to, aby byly děti slušné, pěkně oblečené a měly ve škole dobrý prospěch, musí se dnes starat o to, aby neztrácely svalstvo a nezvyšovalo se jejich množství zásobního tuku. Nesmyslné návrhy, například dávat dětem zadarmo ovoce a zeleninu, nebo jim přidat jednu hodinu nekvalitního tělocviku za týden, nikdy nepovedou k tomu, aby nám vyrůstala zdravá a výkonná mládež.


LITERATURA:

  1. Novinky.cz (2012): Sílí hlasy pro třetí hodinu tělocviku. In.: Novinky.cz, 4. září

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2012 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat


Obezitou trpí více žen než se udává

Obezita je označována za “mor třetího tisíciletí”. Počty obézních se každý rok zvyšují jak u mužů, tak i u žen. A zranitelnější jsou v tomto směru ženy. Vysvětlení je jednoduché - ženy mají od přírody...
více...
Obezitou trpí více žen než se udává

Strečink a cvičení ve fitcentru

Teorie sportu dělí pohybové činnosti do tří základních okruhů: aerobní aktivity, posilování a strečink. V každém sportu je význam těchto složek pro dosažení optimální formy jiný. Také každý trenér přistupuje...
více...
Strečink a cvičení ve fitcentru

Vliv rodičů na stravování dětí

Ještě zhruba před sto lety rozhodovali o stravě svých dětí výhradně rodiče. Většina populace žila na vesnicích v samostatných usedlostech. Každá usedlost sestávala z chalupy, stodoly, chlévů, polí, luk, případně lesů....
více...
Vliv rodičů na stravování dětí