Kultura celebrit

Když se narodíme, seznamujeme se pozvolna se světem kolem sebe. Vše je pro nás nové a současně samozřejmé. Na rozdíl od starších osob nemáme z čím srovnávat a tak bereme daný aktuální stav věci za absolutní a jediný možný. Jak stárneme, poznáváme svět z více úhlů, setkáváme se z širší škálou názorů. Můžeme proto volit, přiklánět se k tomu či onomu  stanovisku na  jevy kolem nás. Svět, tak jak jsme jej poznali poprvé, nás však již celý život určuje. Je jistým pravítkem, jímž po zbytek života přeměřujeme jevy, s nimiž se střetáváme.

Pro mnohé jsou první zkušenosti se světem pevnou hrází, o kterou se rozbíjí vlnobití nebezpečných nebo škodlivých informací. Jiné naopak jejich první životní vjemy přímo nahání do rizikových forem chování a jednání. Nemají pevný základ, který by jim umožnil se vzepřít, včas odhalit skrytá rizika konkrétního chování. Snadno se pak pustí směrem, který je zavede do zkázy. Mnozí se ještě dokáží zastavit, otočit a pracně až bolestivě se vrátit zpět. Jiní se z nebezpečné pouti nikdy nevrátí. Zaplatí největší cenu za zpočátku nesnadno poznatelnou chybu.

Žijeme v době, která se dá označit termínem „kultura celebrit“. Ještě v minulém století žili lidé většinu svého života v relativně malých skupinách. Nejsilnější roli hrála rodina, pak člověka ovlivňovala atmosféra vesničky nebo malého města, do nějž se narodil. Jen nepatrná část populace žila ve velkých městech s globálnějšími vlivy. Proto bylo také působení na jedince určeno hodnotami dané malé skupiny, která jasně definovala přijatelné formy chování. Mělo to tu výhodu, že byly zablokovány jisté rizikové formy chování, na druhé straně bylo nesnadné se z jasně definovaného vzoru života vymanit. I když byl prokazatelně nesprávný. Nedalo se žít odlišně.

V menším městečku mohla mladá dívka vidět ženy štíhlé i obézní, hezké i méně vzhledné, mladé i starší. Snadno tak mohla definovat svoje postavení v rámci tohoto společenství žen z pohledu mládí, tvaru těla a krásy. Dovedla odhadnout svoji cenu a to jí umožnilo přiměřeně reagovat. Odmítat směle většinu nápadníků nebo si naopak vážit každého sebemenšího projevu náklonnosti. Měla přitom relativně malou šanci nějak podstatněji svoje postavení v daném společenství ovlivnit. Mohla si ušít hezčí šaty, koketněji se usmívat, pečlivěji se česat, chodit čistá a upravená. A dbát o svoji čest. To bylo asi tak všechno, co bylo reálně v její moci.

Dnešní dívky a mladé ženy žijí v globálním světě. Pavlačí, se kterou se srovnávají, není značně omezený počet žen z dané vesničky nebo malého města. Díky televizi, filmům, časopisům a dalším globálním médiím jsou vystavovány tvrdému tlaku, který byl pro naše babičky nepředstavitelný. Soupeřkami, se kterými se porovnávají, jsou dnes ženy celého světa. A z nich nejviditelnější jsou herečky, modelky, tanečnice, sportovkyně a baletky. Ženy extrémně štíhlé, vitální, dynamické, oslnivé, úspěšné. Ve srovnání s nimi vnímá mnoho žen, a především žen mladých, sama sebe jako tvora ošklivého, nevzhledného a neúspěšného. Připadají si tak bohužel často i velmi pohledné mladé dívky a ženy, za kterými se v dané vesničce nebo malém městě otočí snad každý zdravý muž.

Podstatně se zvýšila i možnost žen ovlivňovat svůj vzhled. Make-up, šampony, módní oblečení – ze všech stran se valí nové a nové postupy aktivního ovlivňování vzhledu. Dnes se také téměř nesetkáme s ještě donedávna nevyhnutelnými společnými obědy a večeřemi, které umožňovaly poměrně přesnou kontrolu konzumace stravy jednotlivých členů rodiny. Jíme většinou za běhu „fast-food“, a proto také každý sám rozhoduje o výběru a především o množství přijaté stravy. Tento fakt, spolu s ohromujícím tlakem globálního vzoru úspěšné ženy, představovaného celebritami typu Julia Roberts, Cindy Crawford, Sandra Bullock a dalších, má na chování mladých žen silný a mnohdy až devastující dopad. Vede ke vzniku vážných poruch, které mohou negativně ovlivnit jejich zdraví a dokonce ohrozit jejich život.

Tyto poruchy jsou tradičně označovány termínem „poruchy stravování“. Název je ale nesprávný a zavádějící. Porucha má se stravou společné jen to, že ženy ve snaze o dosažení energetického deficitu omezují příjem potravy. Jde ale o psychickou poruchu, o dysmorfofobii. Při této nemoci se člověk, který je vzhledem v normě, chybně považuje za nevzhledného, odlišného, za šeredu, která nějakým defektem přitahuje nevítanou pozornost okolí (Mysliveček, 1956). To vyvolá silnou tendenci danou deformitu skrýt, zamaskovat, odstranit – a to i extrémními postupy. V případě žen, které se pod vlivem médií nesprávně považují za nepříliš štíhlé, se vyvine patologický přístup ke stravě a cvičení. Postižené ženy se snaží omezováním příjmu potravy a nepřiměřeně intenzivním cvičením navodit výrazný energetický deficit a jeho pomocí dosáhnout štíhlejšího vzhledu.

Stav, který nastane v důsledku patologického omezování příjmu potravy, a který se označuje termíny „anorexia nervosa“ resp. „bulimia nervosa“, je nesmírně nebezpečný. Přitom jeho výskyt prudce narůstá. Pro většinu rodičů musí být varovný údaj známé organizace „Mayo Clinic“, podle nějž se od roku 1956 každých pět let zvyšuje výskyt anorexie mezi mladými ženami o ohromujících 36%. Anorexií tak dnes v USA trpí přibližně 8 milionu osob, především mladých žen. Porucha postihuje stále častěji i mladé muže. Podobná situace je však i ve většině průmyslových zemí světa, včetně naší republiky.

Anorexie není nemocí, které se můžeme smát. Říkat si, jak jsou ty mladé holky bláznivé. Nemoc může vést – a často i vede - ke smrti. Známá zpěvačka Karen Carpenter (na snímku vpravo) zemřela vinou anorexie na selhání srdce ve věku 32 let, bostonská baletka Heidi Guenther dokonce ve věku 22 let (Brody, 2000). Nemoc může vyvolat závažnou ztrátu kostní tkáně (osteoporosu), způsobit nebezpečný pokles hodnoty krevního tlaku, navodit poruchy menstruačního cyklu, poškodit játra a ledviny. Prostě, není s ní žádná legrace.

Bývalá tanečnice v „Jofrey Ballet“ Erika Goodman je jednou z obětí anorexie. Nemoc natolik oslabila její kosti, že od necelých padesáti letech svého života musí chodit o holi a má nesmírné obtíže s pohybovým aparátem. Žena, která část života oslňovala obecenstvo svým štíhlým, éterickým vzhledem a krásou pohybu, nedokáže v polovině reálné délky života sama bez pomoci chodit po bytě. Trochu velká cena za přelétavý, krátký umělecký úspěch (Brody, 2000).

Dr. Joan J. Brumberg, profesorka psychologie na Cornell Univeristy, přičítá raketový vzestup výskytu dysmorfofobie tomu, že jsou mladé dívky naladěny na „kulturu celebrit“, v níž jsou nelogicky oslavovány, vynášeny, doslova zbožňovány extrémně štíhlé až patologicky hubené postavy ektomorfních hereček a modelek. Platí zde stejný mechanismus jako ve sportu. Každý běžec chce uběhnout danou vzdálenost rychleji než jeho předchůdci, každý vrhač chce svůj oštěp hodit do vzdálenosti, kam v dosavadní historii žádný oštěp nedolétl. I herečky a modelky chtějí zaujmout štíhlostí, kterou se žádná hvězda před nimi nemohla pochlubit. Je to bludný kruh, na jehož konci číhá invalidita, nemoc a předčasná, zbytečná smrt.

Přitom uměle vytvořené, v praxi nerealizovatelné vzory štíhlosti jsou pro většinu mladých dívek nesmírně přitažlivé, doslova neodolatelné. Tlak na štíhlost se zvyšuje ve větších kolektivech, například při studiu na vysoké škole nebo ve sportovních oddílech. Mladé zdravé ženy, které samy představují ideál ženského těla, se snaží podobat extrémním, nezdravým, umělým krasavicím, jejichž hmotnost je o více jak 25% pod zdravou normou. Přitom právě tyto patologické postavy doslova zaplavují obrazovky televizorů a plátna kin. Svědčí to o jisté nenormálnosti, úchylnosti až psychopatii řady režisérů a celého současného „kulturního“ světa.

Přesto, že tlaku médií jsou vystaveny všechny ženy, onemocní anorexií nebo bulimií jen malá část z nich. Susan Willardová, která léčí dysmorfofobie v Tulane Hospital v New Orleans, přičítá zranitelnost vůči anorexii vlivům z dětství a mládí. Negativně zde může působit rozvod rodičů, sexuální zneužívání, negativní vztah dcery k matce atd.. Dívkám se vymyká kontrola nad světem a ony se jí snaží znovu získat tím, že kontrolují svůj vzhled a příjem potravy. Tím získávají pocit bezpečí a jistoty, zbavují se úzkosti a nejistoty. Proto mají rodiče svým dětem, a zvláště dívkám, věnovat zvýšenou pozornost v době jejich růstu a vývoje.

Léčba dysmorfofobií patří do rukou odborníků – psychologů a psychiatrů. Všechny snahy o domlouvání, trestání a přesvědčování, o které se snaží rodiče a další amatéři, obvykle selhávají. Je to podobné jako u všech závislostí. Je nezbytná odborná, zasvěcená a dlouhodobější péče. Důležité je včas nemoc rozpoznat, pokud možno ve stádiu, kdy ještě porucha nezpůsobila žádné podstatnější škody. V tomto směru spadá hlavní odpovědnost na rodiče, pomoci mohou i učitelé, vychovatelé na internátech, lékaři, pečující o mladé ženy žijící mimo domov, například na vysokoškolských kolejích.

V současné době se rozšiřuje počet lidí, kteří se živí poradenstvím v oblasti fitness a wellness (instruktoři fitcenter a osobní trenéři). Ti musí znát všechny příznaky dysmorfofobie a musí rozhodně zasáhnout v případě, kdy hrozí rozvoj této nemoci u jejich klientů, především u mladých dívek. Cvičení ve fitcentru musí přispívat k zlepšování zdraví, zdatnosti a výkonnosti cvičících.  V žádném případě nesmí vést k jejich sebepoškozování.
 

 

 

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

LITERATURA:

  1. AMERICAN PSYCHIATRIC ASSOCIATION (2002): Terating Eating Disorders. A Quick Reference Guide.  Druhé vydání.
  2. BECKER, AE. Et al. (1999): Eating Disorders. In.: The New England Journal of Medicine, April 8, pp. 1092-1098.
  3. BRODY, JE. (2000): Exposing the Perils of Eating Disorders. In.: New York Times, December 12.
  4. MAHLER, PS. (2003): Osteoporosis in Anorexia Nervosa: Prevention and Treatment. In.: Int J Eat Disord 33:113–126.
  5. MYSLIVEČEK, Z. et al. (1956): Speciální psychiatrie. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2009 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat

Rozhodný krok proti patologickému světu módy

Francouzští zákonodárci schválili zákon, který zakazuje propagaci extrémní štíhlosti na Internetu a v časopisech. Znění zákona, který musí ještě schválit senát, navrhuje pro osoby “podněcující jinou osobu k dosažení…

Více informací

Aktivní koncepce vzhledu

Většina populace má poměrně jasnou představu o tom, jak chce vypadat. Každá doba vždy přináší jisté, více či méně reálné, vzory vzhledu, které daná populace opět více či méně akceptuje a má tendenci se jim přiblížit.…

Více informací

Další smrt v oblasti módy

V září roku 2006 jsem na stránce „fitnet“ informoval o smrti 22leté uruguayské modelky Luisel Ramos. Zemřela v srpnu přímo při práci, na přehlídce krásných šatů v Montevideu. Po návratu z mola se zhroutila a nepomohla…

Více informací