Posilování je prevencí vzniku zranění v tělocviku

Nezbytnost a prospěšnost posilování dětí jsem obhajoval již v osmdesátých letech minulého století. Tehdy jsem narážel na velmi silný odpor veřejnosti, trenérů i učitelů. V odborných kruzích bylo posilování stále považováno za nevhodnou až zdraví nebezpečnou aktivitu a její zařazování do cvičebních programů dětí bylo naprosto nepřijatelné. Pro děti se doporučovaly hry v přírodě, spontánní aktivity s míčem a školní tělesná výchova. Silová příprava byla akceptovatelná jen v přípravě mladých sportovců v státem řízených tréninkových střediscích mládeže. I tato příprava však měla k standardnímu posilování, tak jak je dnes můžeme vidět ve fitcentrech, hodně daleko.

Na školách se neposilovalo. Pokud si pamatuji na školní tělesnou výchovu na mé základní škole a gymnáziu, vybaví se mi nácviky na spartakiádu (na kterou se nikdy naše třída nakonec nedostala), občasné přeskakování přes kozu nebo nácvik kotrmelců nebo výmyku na hrazdě. Ale nejvíce času se na naší škole hrál basketbal. Náš tělocvikář byl bývalý ligový hráč v tomto sportu. Po krátké všeobecné rozcvičce, při níž jsme se úspěšně “ulejvali” jsme se rozdělili do dvou družstev, nastoupily základní pětky a zbytek hodiny jsme běhali za míčem nebo posedávali na lavičkách. Při spontánním přístupu ke hře jsme si nejednou způsobili zranění. To nás ale příliš nemrzelo, protože jsme pak byli nějakou dobu z tělocviku osvobozeni.

Do života jsme vstupovali fyzicky silně zanedbaní a s větším nebo menším odporem ke cvičení jako takovému. Čekalo nás standardní mládí té doby, tj. posedávání v hospůdkách, hraní na kytary, ježdění na vandry a koketování se slečnami. To našemu vzhledu ani úrovni zdatnosti moc nepřidalo. Záhy jsme zaznamenali negativní změny tvaru těla. Každý na tento fakt reagoval jinak. Já jsem se rozhodl s tím něco dělat. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostal do oddílu kulturistiky TJ Tesla Brno, vedeného vynikajícím pedagogem profesorem Bulvou. Po čase se moje zpustlé tělo začalo vzpamatovánat z dlouhodobé nedostatečné stimulace a získalo opět akceptovatelný, funkční tvar. Bez zranění a potíží.

Mnozí moji kamarádi si také všimli toho, že nezatěžované tělo se velmi neutěšeně mění. Nejúčinnějším podnětem něco se sebou začít dělat byl klesající zájem dívek. I většina kamarádů se také rozhodla cvičit. Jenže jejich výběř pohybových aktivit nebyl šťastný. Když po delší nečinnosti začali mladí muži hrát fotbal, basketbal nebo jiné dynamické hry, jejich nepřipravené svaly a šlachy nezvládly danou zátěž. Výsledkem bylo zranění. Zranění si vyžadovalo klid, a při něm nastávalo další a intenzivnější oslabování svalů, šlach, vazů a kostí. Po ukončení léčby následná dynamická zátěž při hrách rychle navodila obnovení zranění a další vynucený klid. Po čase bylo jasné, že je lepší nedělat nic než střídat období nečinnosti s nadměrně náročnou aktivitou typu sportovní hry. Většina hráčů nakonec skončila v totální nečinnosti.

K výše uvedeným vzpomínkám mne přivedl článek, v němž se autor zabývá neradostným faktem. Za posledních 11 let (1997 and 2007) se výskyt zranění v hodinách tělesné výchovy ve Spojených státech zvýšil o ohromujících 150 %. Přitom nárůst zranění byl nejvýrazněji zrychlen v letech 2004 až 2007. V tomto období se výskyt zranění při školním cvičení oproti předchozím rokům téměř zdvojnásobil. Podle záznamů jednotlivých nemocnic bylo ošetřeno a léčeno v roce 1997 celkem 24.347 dětí zraněných během výuky tělesné výchovy. V roce 2007 museli již lékaři léčit pro stejný typ poškození zdraví 62.408 žáků.

Školní tělesná výchova má za cíl zvýšit zdatnost a výkonnost žáků. Uvedené údaje ale ukazují, že současná koncepce “tělocviku” tuto svoji základní roli příliš úspěšně neplní. V období 1997 až 2007 museli lékaři ošetřit 405,305 mladých lidí ve věku 5 až 18 let. Jejich zranění vzniklo v souvislosti s cvičením ve školním tělocviku. 52% zranění se přihodilo při cvičení u žáků základních škol (pátá až osmá třída). V této fázi vývoje děti rychle rostou a jsou ke zranění vnímavější. Celých 22,6% představovala zranění dolních končetin (natažení nebo natržení svalů, zlomeniny kostí). Nejčastěji postihovala zranění dolních končetin dívky. U chlapců byl zaznamenán vyšší výskyt zranění hlavy, tržné rány, odřeniny a zlomeniny. Příčinou byly nejčastěji střety s protihráčem při hrách. Téměř 70% zranění vzniklo při šesti aktivitách: běh, basketbal, americký fotbal, volejbal, fotbal a gymnastika. Vážnější zranění, vyžadující hospitalizaci, postihovala předevších chlapce. 75% hospitalizovaných žáků byli chlapci. Zhruba 25% zranění vznikla při běhu.

Podle názorů vědců může být ve skutečnosti výskyt zranění, způsobené cvičením ve škole, podstatně vyšší. Do výzkumu byly zařazeny jen případy zranění, vyžadujících zásah lékařů na pohotovosti. Je obecně známou skutečností, že větší část poruch zdraví vinou cvičení představují kumulativní traumatická zranění (overuse injuries). Takto zranění jedinci obvykle navštěvují ortopedy. Tyto případy poškození zdraví se neregistrují jako zranění související se školní výukou. Cílem výzkumu, který zaznamenal alarmující zvýšení výskytu zranění, bylo analyzovat příčiny zranění v souvislostí s cvičením ve škole a najít způsoby jejich prevence.

Domnívám se, že žádná státní organizace není schopna snížit počet zranění, která vznikají při školním cvičení. Dnešní děti jsou fyzicky zanedbané a obézní. Jejich kompozice těla je nevhodná. Mají málo svalové hmoty a nadbytečné tukové zásoby. To nenapraví sebelépe promyšlená celostátní akce. Zdraví a zdatnost dětí je prvořadou povinnosti rodičů. Dnešní rodiče si musí jasně uvědomit, že k tradičním povinnostem jim přibyla jedna nová. Rodiče se musí dále starat o to, aby jejich děti měly dostatek jídla, chovaly se slušně, chodily řádně oblečené a usilovně se učily. K tomu se dnes musí zodpovědně starat o to, aby zajistili řádný fyzický rozvoj dětí. V dobách mého mládí jsme trávili na ulicích větší část volného času. Hráli jsme jako děti “na schovku”, na honěnou, později vybíjenou, hokej nebo fotbal. Televize v tu dobu nebyla nebo bylo možné sledovat jen jeden nebo dva programy. Pohyb byl samozřejmou součástí našich každodenních aktivit. S obézním nebo nemotorným dítětem se člověk téměř nesetkal.

Dnešní děti mají nadbytek variant pasivního trávení volného času. Rodiče musí tyto sedavé formy chování regulovat, omezovat. A musí se o stav svalů svých dětí postarat sami. Pokud to nechají na školu, dobrých výsledků se nedočkají. Dnešní děti jsou tlusté a málo zdatné. Jejich svaly jsou nedostatečně rozvinuté, vyskytuje se u nich velké množství svalových nerovnováh, mají vytvořeny nefunkční pohybové stereotypy. To vše v souhrnu tvoří podklad, vedoucí jednosměrně ke zranění při zvýšené zátěži. A nedá se to napravit dvěma hodinami “těláku” za týden.

Výuka tělocviku na škole je kolektivní. Učitel tělocviku je většinou mladý a fyzicky velmi zdatný jedinec. Má přirozenou tendenci upřednostňovat žáky se stejnými charakteristikami. Učitel tělocviku je také lépe hodnocen za to, že při nějaké meziškolní soutěži získá se svými svěřenci první místo než za to, když se pocitvě stará o žáky fyzicky slabé. Jsem si jistý tím, že na většině škol je situace stejná jako v dobách mého dětství. Žákům se hodí mičuda aby hráli nějakou hru. To je pak základ zranění a vzniku celoživotního odporu ke cvičení.

Dnešní děti musí cílevědomě, záměrně posilovat. Jejich svaly musí být vystavovány progresivně se zvyšující zátěži, aby se na ni mohly bezpečně adaptovat. Musí si spolu s rostoucí kapacitou pohybového systému vytvářet nové pohybové stereotypy. Sílné svaly přebírají při spontánních aktivitách hlavní nápor zátěže a chrání tak klouby, vazy a šlachy. Silné svaly představují základní, nezbytný předpoklad snížení výskytu zranění při výuce tělesné výchovy. Hlavní roli při tvorbě silných svalů hraje posilování. Posilovat se musí individuálně. A to nejlépe zajistí rodiče.

V našich kurzech připravujeme studenty na dobu, kdy si rodiče tuto svoji povinnost plně uvědomí a začnou se o stav svalstva svých potomků aktivně starat. Nejjistější cestou je zaplatit svému dítěti cvičení ve fitcentru. A zaplatit službu osobního trenéra, který má znalosti a zkušenosti s posilováním dětí. Věřím, že v blízké budoucnosti vzniknou specializovaná fitcetnra pro děti. Věřím, že souběžně budou vyráběny přístroje pro děti (velikost zátěže, pákové poměry,nastavitelnost).


LITERATURA:

  1. FIORE, K. (2009): Gym Class Injuries Are Climbing. In.: medpagetoday.com, August 03.
  2. NELSON, NG, et al. (2008): Physical education class injuries treated in emergency departments in the US in 1997-2007. In.: Pediatrics 2009;

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2009 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat


Aktivitystat

Jistě jste slyšeli výraz „termostat“. Je přiřazován přístroji, jehož smyslem je udržovat v daném prostředí stálou teplotu. Jakmile například v místnosti poklesne teplota pod předem nastavený bod, zapne přístroj topení....
více...
Aktivitystat

Běh a zdraví

Když jsem se začal zajímat o vliv pohybové zátěže na zdatnost a zdraví člověka, vypukl právě “boom” joggingu v USA. Byla to doba tuhého komunismu. Sedmdesátá léta minulého století. Dostat se k zahraniční knize bylo...
více...
Běh a zdraví

Těhotenství, nadváha, obezita, zdraví matky a dítěte

Tlustých lidí v historii lidstva nikdy nebylo příliš velké množství. Období hojnosti byla pravidelně střídána obdobími nedostatku a tak na nějaké stabilní zvýšení tukových zásob u větších vzorů populace nikdy nebylo...
více...
Těhotenství, nadváha, obezita, zdraví matky a dítěte