Mohou cvičit lidé nemocní?
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. Mohou postihnout každého z nás, a to i v případě, kdy o své zdraví odpovídajícím způsobem pečujeme. Nachlazení, chřipky a angíny sice napadají spíše osoby s oslabenou imunitou, čas od času nachytají “na hruškách” i jedince ve výborném fyzickém a psychickém stavu. Tyto nemoci jsou většinou doprovázeny tak razantními průvodními potížemi, že postiženého přinutí zanechat plánovaných činností a ulehnout. Několik dnů klidu, teplý čaj a léky nás obvykle postaví během týdne nebo dvou na nohy. Atak nemoci je odražen a můžeme se vrátit zpět do plného pracovního zatížení či do víru společenského života.
Stále více lidí ale trpí nemocemi, které mají zcela jiný průběh. Nastupují pozvolna, rozvíjí se mnohdy deset i více let. Zpočátku se projevují nespecifickými, snadno přehlédnutelnými příznaky a neomezují nás v běžných aktivitách. Víme, že s námi není něco v pořádku, ale nevěnujeme hraničním obtížím zvýšenou pozornost. Nemoci tak vytváříme prostor pro další expanzi. Mnohdy se pak prvním příznakem, nutícím nás ke změně, stane infarkt nebo jiný, život přímo ohrožující stav. V běžném životě jsou časté i úrazy a akutní operace (např. slepé střevo), jimž je nesnadné předcházet.
Pokud ležíme s vysokými horečkami, je nesmysl myslet na nějaké intenzivní cvičení. Tělo má jasné zadání. Zbavit se škodlivin, které nemoc vyvolaly. Pokud je nemoc v tzv. “floridní” fázi, je pohyb kontraindikován. Neprospívá, spíše škodí. Jsou známy případy mladých lidí, kteří přecházením obyčejné chřipky či angíny vážně poškodili stav svého srdce. Jakmile je nemoc zdolána, jsme sice oslabeni, ale nic nám nebrání zahájit cvičení. Odborně sestavený cvičební program v takovém případě napomáhá organismu odstranit následky nemoci, urychluje návrat k plné kondici.
U osob, které jsou v jakékoli fázi rozvoje chronických neinfekčních nemocí, je pohybová aktivita jednoznačně prospěšná. Zpomaluje, až zastavuje, zhoršování stávajícího stavu, mnohdy dokonce dokáže průběh nemoci úplně zvrátit a navodit návrat k plnému zdraví a výkonnosti. Velikost zvolené zátěže však musí citlivě respektovat nemocí navozené změny v těle. Chronická nemoc snižuje toleranční limit většiny orgánových systémů těla. Nadměrná zátěž pak může vést k zhroucení některého z těchto systémů nebo organismu jako celku.
Ještě před několika desítkami let byl náročnější pohyb po infarktu nepředstavitelný. Dnes je cvičení integrální součástí léčby. Po jisté době se dokonce pacientům doporučuje jako vhodný doplněk léčby posilování. Lékaři při zdůvodňování vhodnosti posilování vychází z faktu, že většina každodenních aktivit má svoji nezanedbatelnou silovou komponentu. Pokud je úroveň našich silových schopností výrazně snížena, je oběhový systém opakovaně nucen pracovat na samé hranici svých možností. Toto spektrum zvyšuje riziko selhání srdce. Běžně se dnes doporučuje i cvičení po léčbě rakoviny a dalších závažných stavů. Cvičící vykazují nižší výskyt recidivy, uvádějí méně nepříjemných pocitů a rychleji se uzdravují.
Pohybová zátěž především šetří srdce. Pokud například vstává ze židle Pavol Jablonický, vynikající kulturista, který si v tréninku nakládá na leg-press 300 a více kilogramů, představuje to pro něj zátěž na hladině několika procent možností jeho stehenních svalů. Pokud ze židle vstává člověk s ochablým svalstvem, jsou konkrétní skupiny svalů vystaveny zátěži na 90 a více procentech jejich aktuální kapacity. Stejně je pak zatíženo i srdce a oběhový systém. Vyšší je pak jak riziko zranění svalů, tak i srdce a cév. Posilováním se postupně a citlivě zvyšuje síla svalů a tím se i snižují okamžité nároky na svaly, srdce, cévy, klouby, šlachy a vazy při běžných denních činnostech.
Během každé nemoci nastává v těle množství negativních změn. K nejnebezpečnějším z dlouhodobého hlediska patří ztráty tělních bílkovin. Pokud po uzdravení vědomě nenavodíme v těle anabolické prostředí, stav na nižší funkční úrovni se stabilizuje. Další nemoc nás posouvá po pomyslné škále dále ke slabosti a smrti. Proto je nutné po každé nemoci cíleně “udělat svaly”.
Řada výzkumů prokázala, že některé metabolické poruchy, například metabolický syndrom nebo diabetes, pozitivně ovlivňuje cvičení, zvláště posilování. Tyto nemoci nás samy o sobě většinou nezabijí. Posouvají nás ale pozvolna k závažnějším nemocem. Čím horší je náš zdravotní stav, tím nesnadnější se pro nás cvičení stává. Tím vyšší je logicky i pravděpodobnost, že se k jeho zahájení odhodláme a že v započatém úsilí vytrváme. Jakmile jednou cvičení totálně vzdáme, řítíme se k závažným nemocem a předčasné smrti podstatně vyšší rychlosti.
Pokud již nějakou chronickou nemocí trpíme, musíme cvičit opatrněji než lidé plně zdraví. Navíc potřebujeme spolehlivé informace nejen k vlastnímu cvičení, ale i k výživě, kontrole hmotnosti, kontrole stresu či k regeneraci. Všechny tyto informace nám může předat kvalitní odborník v otázkách cvičení. Pak je jen nutné dodržovat pokyny a vytrvat. Z beznaděje a obav se můžeme vrátit do normálního, perspektivního života.
UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.
Copyright © 2006 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.
Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.