Za co dát svoje peníze?
Většina lidí se živí prací. Buď jsou zaměstnanci státu nebo nějaké firmy, případně jsou fyzické osoby, podnikatelé nebo důchodci. Po jisté době (měsíci, roku) vydělá každý jisté množství peněz. Ty může následně použít podle svého uvážení. Je na něm, jak se rozhodne a nikdo by mu do toho neměl moc mluvit. Situace na trhu práce se mění. Za komunistů byl jiný systém než dnes. Člověk nemohl podnikat, nemohl být fyzická osoba. Musel být zaměstnanec. V této pozici ani moc nezáleželo na jeho schopnostech a znalostech. Záleželo na tom, zda chodil s šéfem na pivo. Mohl být sebelepší, když nevycházel se šéfem, měl špatný plat. Mohl jen dát výpověď a zkusit štěstí na jiném místě. Ale kdo nelezl šéfům do jisté části těla, mohl změnit místo třeba stokrát, a vždy dopadl stejně. Takže člověk za komunistů ať dělal, nebo to flákal, měl zhruba stejný příjem. Proto platilo heslo “kdo nekrade, okrádá rodinu”. Ostatně, to ve “státních službách” platí dodnes.
Dnes můžeme podnikat. Rozhodneme se pro nějakou činnost, začneme pracovat. Když se rozhodneme dobře a pracujeme usilovně, můžeme vydělat spoustu peněz. V takovém případě odvádíme státu mastné daně. A ty stát používá stále více na to, aby podporoval lenochy a flákače. Různé nepřizpůsobivé občany. Když se jako podnikatelé resp. fyzické osoby rozhodneme špatně nebo práci mastíme, můžeme se dostat do průšvihu. Investované peníze se nevrátí a skončíme v dluzích. A stát na nás akorát tak vyplázne jazyk. Nepomůže. Stát musí přece podporovat lenochy a flákače. Na podporu pracovitých peníze nemá. Tato vláda dělá co může, aby se lidem nevyplatilo pracovat. Aby se stejně jako za komunistů vyplatilo flákat se, brát podpory a krást. Ale o tom nechci psát.
Jde o to, za co vydám peníze, které vydělám. Když jsme mladí a plní energie, máme tendenci kupovat si pěkné oblečení, zajet si do cizích zemí, popít, zatancovat si, bavit se. Pak ale přijde období, kdy se zakládá rodina. A kdo se v mládí dobře bavil, vstupuje do této fáze života většinou s handicapem. Nemá peníze na byt, nábytek a další vybavení. Musí si půjčovat. Ale i v této situaci mají lidé tendenci dále se bavit, chodit do kin, divadel, cestovat, kupovat si pěkné oblečení, auta, chodit po zábavách. Užívat si. Kouřit. Dobře jíst. Málo platit, hodně dostat. Když jim peníze chybí, půjčují si. V této fázi života současně značná část populace ztrácí pozvolna svalovou hmotu, dochází k pozitivní energetické bilanci, postupně k nadváze a obezitě. Tyto stavy snižují úroveň zdraví a tak se obvykle i zhorší finanční situace postižených.
Jsou ale lidé, kteří v mládí a ve středním věku zodpovědně investují svoji mladistvou energii. Nejezdí po cizích zemích, nechodí po zábavách. Studují, učí se cizí jazyky, začínají podnikat. Nechtějí být “staří žebráci” a proto nejsou “mladí ležáci”. Budují, investují, chodí pravidelně cvičit, věnují pozornost stravě, kontrole hmotnosti a regulaci stressu. Pokud jsou důslední, časem se investované peníze začínají vracet. Takoví lidé pak mají kvetoucí živnost, která jim zaručuje solidní příjem. Nemusí se doprošovat státu o podporu. Mělo by tak zůstat více peněz na ty, ke kterým byl osud krutý a nemohou se o sebe sami postarat. Pro tělesně oslabené.
Jenže na ty nešťastníky nakonec stejně nic nezbude. Stát totiž štědře dotuje ty, kteří v mládí chlastali a užívali si života plnými doušky. Mladí lidé to vidí a brzy pochopí, že je lepší se přisát na štědrý stát než se starat, investovat, riskovat a tvrdě pracovat. Lidé se v této zemi učí podvádět a získávat peníze namísto poctivou prací různým tunelováním. Není nutné něco umět, v něčem vynikat. Důležité je vědět, na který úřad zajít a jaké argumenty použít, aby se člověk dostal k podporám a různým výhodám. Na úkor ostatních. Na úkor moudřejších a pracovitějších. A jak je vidět, nejen nepřizpůsobiví občané jsou mistři ve vyžírání společnosti!
K výše uvedeným úvahám mne přivedl článek, který konstatoval, že v zemi, v níž žije 10 milionů obyvatel, je současně i 11,4 milionů sportovců. Dobré počty! Máme více sportovců, než je počet obyvatel! Kdo by to do nás řekl, jak milujeme sport! Všichni! Včetně příslušníků nepřizpůsobivých menšin, bezdomovců, cizinců, nemocných, kojenců a lidí z domovů důchodců. Co Čech, to sportovec! Téměř dvojnásobný sportovec. Přitom podle zprávy z tisku lékaři odhadují, že v této zemi jsou tři miliony obyvatel ohroženy metabolickým syndromem. Mají moc velký obvod pasu, trpí hypertenzí, mají nadváhu nebo jsou obézní. Podle statistik má třetina české populace nadváhu a další třetina je obézní. Máme největší počet tlustých žen ve věku 65-74 let. Lidé se nedostatečně pohybují a přijímají příliš energie stravou. Sportovci!
Naše země má nejvyšší výskyt řady závažných nemocí, máme podstatně kratší průměrnou délku života ve srovnání s většinou průmyslově rozvinutých zemí. Ze všech evropských zemí máme nejrychlejší vzestup počtu diabetiků. Že by to byl důsledek toho, že moc sportujeme? Samozřejmě to tak není. O co tedy jde? Jde o to, že lidé v této zemi volí nezdravý životní styl a že lékařská péče je nekvalitní. Lékaři namísto snahy kvalitně pracovat se spíše soustředí na hulvátské nátlakové akce s cílem vynutit si nepřiměřeně vysoké platy. O co méně kvalitní lékaře oproti Evropě máme, o to lépe je musíme platit! Lékařům jsou prokazatelně milejší prachy než cokoli jiného. Ostatně za vše snad mluví věta: "zatímco vybavení českých nemocnic je na úrovni západních evropských zemí, zdravotní péče o pacienty vázne". Jak si v dnešní době může člověk vážit lékařů?
Lidé by proto měli - již z pudu sebezáchovy - volit zdravý životní styl. Aby se do rukou našich nekvalitních lékařů dostali co nejpozději! Měli by zdravě jíst a měli by pravidelně cvičit. O sport a tělovýchovu se za komunistů staral ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy). Dnes se z ČSTV stal jeden velký tunel na rozkrádání státních peněz. Jednotlivé sporty jsou totiž dotovány státem podle počtu členů. A tak se v oddíle, kde chodí pravidelně cvičit sotva deset lidí, oficiální členská základna pohybuje ve stovkách až tisících. A dotace si rozeberou vychytralí funkcionáři. Hnus. Peníze se rozkradou a utratí za blbosti. Za předražené zahraniční dovolené, předražená auta, nadbytečnou stravu a za předražený chlast.
Jaká má být politika státu ke sportu? Měla by být stejná jako ke kultuře a dalším oblastem. Žádné dotace! Protože dotace představují legalizované rozkrádání peněz daňových poplatníků. Pracovití lidé zaplatí daně. Ve státní pokladně se shromáždí jistá suma peněz. A začíná boj o to, kdo z té sumy ukradne pro svoje osobní zájmy nejvíce. Kultura, sporty, nezaměstnaní, nepřizpůsobivé menšiny atd. Je to důsledek zlodějské podstaty myšlení současných politiků. Když se s penězi pořád nějak divně manipuluje, podaří se snadno nějaký ten milionek šupnout na osobní konto a žít si pak v klidu a pohodě.
Osobně nevidím jediný důvod k jakýmkoli dotacím. Jak jsem napsal v úvodu článku, každý z nás pracuje a vydělá si nějaké peníze. Musí si následně spočítat na co má. Nemůže za poctivě vydělané peníze mít vše. Jen špinaví politici a tuneláři (což je ostatně totéž) si dnes kupují domy na Floridě nebo v Portugalsku. Zloději mohou rozhazovat. Ale pocitivě pracující občan se musí rozhodnout, za co svoje peníze vydá. Může za ně jet na předraženou zahraniční dovolenou, koupit si větší auto nebo si koupit novou ledničku. Soudní lidé ale peníze nerozhazují. Investují je. Koupí se lepší počítač, zaplatí si kvalitní rekvalifikační kurz, permanentku do kvalitního fitcentra, službu kvalitního osobního trenéra.
Před časem se zjistilo, že stát dotuje divadelní představení. Chcete jít do divadla? Cena vstupenky je dejme tomu 600 Kč. V této ceně jsou platy herců, uklizeček, šatnářek, uvaděček, náklady na kulisy, kostýmy herců, plyn, elektřina a nájem. Jenže za ty peníze moc lidí do divadla nejde. A tak se stát rozhodne přispět na provoz takového divadla jistou sumou. Cena vstupenky je tak nižší a lidé si ji zaplatí. Jenže se tím vyhází stamiliony ze státní pokladny. Které logicky chybí jinde. A herci si žijí nad poměry. Když takový stav kritizujete, dozvíte se, že jste nekulturní barbar a že je nutné kulturu dotovat. Já se ale domnívám, že činnosti, které si na sebe nevydělají, mají zanikat. Nechodí dost lidí do divadla? Tak ať jdou herci dělat něco, co je užíví.
Totéž se týká knih. Jsem fanatik do knih. Čtu od dětství, byl jsem k tomu vedený. Ale ostře nesouhlasím s jakoukoli dotací ceny knih. Když něco chci, musím si něco jiného odepřít. Nemohu mít vše. Jezdil jsem v devadesátých letech do Anglie a kupovat knihy o cvičení. Drahé knihy. V době, kdy jsem ročně vydělával 60-80 tisíc, jsem byl ochoten za knihu, kterou jsem chtěl, dát i 5 tisíc korun. Zato jsem neměl televizi (nepotřeboval jsem ji, studoval jsem, vedl každý večer cvičení, doma jsem byl tak 8-10 hodin denně, z toho jsem 8 hodin spal), nechodil jsem na plesy, do kina, divadla a do baru, nejezdil na dovolené, neměl jsem auto atd.. V roce 1988 jsem si koupil svůj první počítač a dal za něj téměr svůj dvouletý plat. V přepočtu na dnešní ceny asi tak 250 tisíc. Chtěl jsem počítač. Tak jsem si ho koupil. Za ušetřené peníze. Za práci navíc. Dnes dokáži zpracovat kvalitní učební texty v odpovídajících programech. Ušetřím tak statisíce, které bych jinak za tuto práci musel zaplatit. Investice se stokrát vrátila.
Léta jsem pravidelně cvičil ve fitcentru. Permanentka na rok stála přes deset tisíc. Bylo to hodně. Ale já jsem ty peníze dal. Chtěl jsem posilovat. Tak nevidím jediný důvod, abych ze svých daní doplácel někomu, kdo chce jít do divadla, na koncert nebo na fotbal. Milovníci divadla a fotbalu nepřispívají na moje fitcentrum, já nehodlám přispívat na herce a na milionové platy fotbalistů. A totéž platí pro ostatní sporty. Když chce někdo, aby jeho syn hrál hokej, ať si zaplatí led, trenéra, brusle atd. Když chce někdo lézt na Mount Everest, ať si to zaplatí. Dnes je sport profesionální. Je otázkou investic. Když si rodiče zaplatí kvalitní trenéry, může synek hrát v Kanadě a vydělat miliony. Ale nevidím jediný důvod, abych někomu na úspěch jeho synečka přispíval já.
Osobně je mi šuma fuk, jestli jsou naši milionáři - fotbalisté (hokejisté, basketbalisté, atleti atd.) mistří světa nebo nejsou, zda získali olympijské zlato nebo jiné sportovní pocty. Na sportovní přenosy se nedívám. Většina fotbalových (hokejových, basketbalových atd.) výsledků je stejně ovlivněna podvodníky. Lidé se v hledišti rozčilují, a hráči se baví, protože o výsledku je stejně rozhodnuté. Prachy nesmrdí. Sport je dnes sprostý, nechutný bussiness, prošpikovaný praním špinavých peněz, podvody a dopingem.
Dnes má stát podporovat rozvoj fitcenter. Jsou to místa, která mohou z dlouhodobého hlediska změnit zásadně zdravotní stav populace. A stav zdraví české populace je děsivý. Pokud začnou lidé cvičit, může stát za pár let ročně ušetřit desítky miliard! Stát má fitcentra podporovat ne dotacemi, ale tím, že je neokrádá. Měl by podporovat oblast výchovy osobních trenérů a dalších fitness odborníků. A zase nikoli dotacemi, ale tím, že neokrádá odborníky, kteří do této významné oblasti investovali. Odborníky, kteří získali kvalitní informace, zpracovali na jejich základě kvalitní učebnice a vybudovali účinný systém předávání v praxi použitelných znalostí a dovedností.
Když se rozhodnu založit fitcentrum, investuji peníze. Když se zadaří, vydělávám. Měl bych státu odvádět naprosté minimum. V takovém případě mohu investovat vydělané peníze do dalšího vylepšování fitcentra. Když se rozhodnu pracovat jako osobní trenér, investuji peníze. Zaplatím si kvalitní kurz a rozšiřující kurzy. Když se zadaří, vydělávám. Měl bych státu odvádět naprosté minimum. V takovém případě mohu investovat vydělané peníze do dalšího sebevzdělávání a zlepšování své práce.
Stát ale navalí na úspěšné podnikatele velké daně. Získá spoustu peněz. A ty rozdá nepřizpůsobivým menšinám, nezaměstnaným, hercům, profesionálním sportovcům. A podvodným funkcionářům sportovních svazů. Kteří sprostě dojí stát tím, že nafukují počty těch, kteří daný sport provozují.
Policie by měla hospodaření ČSTV vyšetřit. A zavřít všechny ty, kteří se podílí na křiklavém, drzém rozkrádání peněz daňových poplatníků. Dát jim desetimilionové pokuty. Skutečnost, že v zemi, v níž žije 10 milionů obyvatel (a z toho je každý dvacátý pátý cizinec) sportuje 11,4 milionů osob, je jasný důkaz rozkrádání státních peněz. Je to do očí bijící důkaz zlodějny v ČSTV, důkaz mizerné kvality českých politiků. Grázlů, kteří okrádají schopné a pracovité a rozdávají zlodějům, lepmlům a tunelářům.
Žil jsem v domění, že žiji ve společnosti, v níž čím lépe člověk pracuje a čím více investuje, tím více i vydělá. Zjistil jsem, že žiji ve společnosti, v níž čím lépe člověk pracuje a čím více investuje, tím sprostěji je státem okrádán. Ohromující počet 11,4 milionů sportujících v České republice, na které si nárokuje ČSTV od státu dotace, je důkazem toho, že se v této zemi vyplatí spíše drze podvádět a krást, než poctivě pracovat.
Nač pracovat, když se dá stát hloupých a zlodějských politiků bez problémů, beztrestně a drze dojit?
LITERATURA:
- V Česku je 11,4 milionu sportovců, víc než obyvatel. In.: Česká televize
- Česko má víc sportovců než obyvatel, zjistilo ministerstvo financí. In.: iDnes
- NOHL, R. (2012): Šance na delší život? Češi jsou ze zemí Unie na chvostu. In.: Aktuálně.cz, 18.února.
UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.
Copyright © 2012 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.
Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.