Prevence nebo nákladná léčba?

V těchto dnech sledujeme odporné nátlakové akce lékařů. “Buď nám budete více platit, nebo se sbalíme a půjdeme pracovat do zahraničí. Za peníze daňových poplatníků této země jsme zadarmo vystudovali lékařské fakulty v České republice, získali vzdělání, uznávané i v zahraničí jako velmi kvalitní. Tak teď půjdeme hrabat do zahraničí, dostaneme tam více peněz. A ti, kteří nám ze svých daní zaplatili kvalitní výuku a vysokoškolské vzdělání, ať tady třeba zdechnou bez lékařské pomoci”. Je mi z chování lékařů nanic.

Vzpomínám, jak mne před lety vytočila věta politika Ratha, který také získal bezplatným studiem na socialistických školách titul lékaře. Vyjádřil se na kameru v tom smyslu, že lékaři jsou elita národa a proto musí brát minimálně trojnásobek běžného platu. Tatíček dostane protekčně na vysokou školu svého rozmazleného synáčka, ten zadarmo získá kvalitní vzdělání - a najednou jsou pro něho jeho spoluobčané "šmejdi", kteří s ním musí jednat jako s “elitou národa”. Šmejdi mohou brát průměrnou mzdu, ale panu “elitnímu” doktorovi musí stát nebo nemocnice platit trojnásobek. Ať svoji práci dělá dobře nebo špatně. Mimochodem, Rathovi bych jako lékaři nesvěřil ani svého psa.

Znám lékaře, kterým bych byl ochoten zaplatit desetinásobek průměrného měsíčního platu. Znám ale i takové, kteří si nezaslouží ani ten celostátní průměrný plat. Plat má být odrazem výkonu každého zaměstnance. Kdo pracuje dobře, stává se pro zaměstnavatele cenným a proto se snaží jej udržet a dá mu více peněz. Pokud ale je práce zaměstnance průměrná, není jediný důvod, aby mu zaměstnavatel zvyšoval plat. A jsou zaměstnanci, které je lepší propustit, protože je jejich práce natolik mizerná, že si nezaslouží ani polovinu průměrného platu. Pokud se v době ekonomické krize, kdy se všude propouští a snižují platy, jistá profesní skupina populace sama definuje jako “elita národa” a ohrožuje spoluobčany odchodem do zahraničí, dá se hovořit jen o špinavém vydírání.

K těmto úvahám mne přivedl článek na stránce “medscape.com”, v němž se autoři zamýšlí nad současným stavem boje proti obezitě. Obezita je podle nich stavem, který provází řadu závažných onemocnění (komorbidita), jako jsou insulinová resistence, diabetes mellitus typu 2 a kardiovaskulární nemoci. Například až 80% diabetiků typu 2 je obézních. Navíc obezita v posledních desetiletích nastupuje u každé další generace o několik let dříve. Proto začínají působit dříve i její negativní dopady na zdraví. Podle autorů muž ve věku 25 let, trpící morbidní obezitou, má reálnou vyhlídku, že žemře o 12 let dříve než jeho štíhlý vrstevník. Protože obézních přibývá, stávají se z pohledu ekonomického zajímavým "trhem" a objevuje se stále více pokusů si na obézních pořádně "nahrabat". A k těm, co se takto chovají, bohužel patří i lékaři.

Obezita je označována některými odborníky jako “mor třetího tisíciletí”. Ve své dosavadní historii lidstvo s nadměrnými zásobami tukové tkáně větší problémy nikdy nemělo. Léta tučná se pravidelně střídala s léty hubenými. Tuk uložený v lepších časech do zásoby byl v dobách zlých spotřebován, takže nemohl na tělo vytvářet dlouhodobý efekt. Dnes se hovoří o tlustých tříletých dětech, většina z nich je pak obézní celé období dospívání, a  obezita je neopustí ani v dospělosti. Tuk tak představuje největší složku jejich tělních tkání většinu života. Příroda přitom nastavila rozumné ukládání energie do zásoby na hranici 10-15% z celkové tělesné hmotnosti u mužů a na hranici 20-25% u žen.

Ukládání tuku je jednou z funkcí metabolismu. Tělo na základě historické zkušenosti, zabudované v genech, stále předpokládá příchod “let hubených” a proto si dělá adekvátní zásoby. Metabolické procesy, zodpovědné za tvorbu život zabezpečujících zásob energie, však jsou komplexní. Umí řešit více úkolů a volí okamžitý postup podle toho, kolik energie do těla vstupuje a kolik jej tělo potřebuje pro zajištění všech vitálních funkcí. Když je dlouhodobě vystaveno nepřiměřené situaci, snaží se ji zvládnout a nastaví jiný program pro toto řešení.

Můžeme si stav metabolismu přirovnat k jízdě autem. Když se rozjíždíme, zařadíme první rychlostní stupeň a pomalu přidáváme plyn. Auto jede v jistém režimu. Když je ale silnice rovná a auto není přetížené, zvýší se rychle otáčky motoru. Musíme přeřadit na druhý rychlostní stupeň a opět pozvolna zvyšovat tlak na plynový pedál. Tak můžeme postupně zařazovat rychlosti až po nejvyšší. Pokud se ale blížíme k zatáčce a rychlost vozu je příliš vysoká, musíme povolit tlak na plynový pedál, dosáhnout zpomalení rychlosti auta a seřadit na nižší rychlostní stupeň. Nemůžeme prostě jen sedět za volantem a šlapat na plyn a radovat se z rychlé jízdy. Pokud to uděláme, skončíme brzy v příkopě nebo způsobíme dopravní nehodu. Existuje pro každou dopravní situaci optimální rychlost vozu. Pokud tak jezdíme, je riziko dopravní nehody nebo poškození vozu minimální.

Také metabolismus má jisté stupně a ty automaticky přeřazuje podle našeho převažujícího způsobu života. Pokud přijímáme rozumné množství stravy a dostatečně se pohybujeme, je zařazen stupeň, který našemu tělu nejvíce vyhovuje a který snižuje riziko vzniku obezity na minimum. Pokud nějaké období převažuje výdej energie nad jeho příjmem, zařazuje tělo metabolický režim šetřící, využívá tuky uložené do zásob, případně snižuje nároky organismu na dodávku energie (snižuje bazální energetický výdej). Je to ale režim, který je krizový a nedá se dlouhodobě udržovat bez negativních dopadů na zdraví. Pokud naopak převažuje dlouhodobě pozitivní energetická bilance, spouští tělo jiný typ metabolismu, při kterém ukládá přebytky energie do tukových zásob. Kapacita těla ukládat tuky v podkoží nebo kolem vnitřností je ohromná, proto tento režim může pracovat dlouhodobě. Jeho dopady na zdraví jsou ovšem velmi negativní.

Jakmile se naučíme dělat nějakou práci jistým způsobem, neradi zaběhnutý postup měníme. Už to tak umíme. Každá změna vyžaduje větší koncentraci a vyvolává vyšší námahu. Také naše tělo nerado mění jednou dokonale zvládnutý typ metabolismu. To asi dobře ví každý, kdo ztloustl a poté se snažil se přebytků tuku zbavit. Ostatně i řidiči se naučí jezdit jistým způsobem a většinou tento způsob jízdy neradi mění. Proto se zdá, že nejlepší strategii v boji proti obezitě je zabránit jejímu vzniku. Nastavit takový typ metabolismu, který zajistí celoživotní energetickou rovnováhu.

Namísto toho jsme ale svědky tlaku z oblasti medicíny na uznání obezity jako nemoci. Protože je dnes obézních hodně, tak jejich léčení může zajistit “pánům doktorům” stabilně vysoký přijem. Podle průzkumů lékaři ve své naprosté většině nevěnují nadměrné hmotnosti svých pacientů velkou pozornost. Nenabádají je ke snižování hmotnosti a ke zvýšení množství pohybu. Naopak sílí tlak na léčení obezity operativně, zmenšováním velikosti žaludku. Také farmaceutické společnosti se stále intenzivněji soustředí na vývoj léku, který by pomohl tlouštíkům dosáhnout stavu, kdy budou moci dále žít nezdravě, přejídat se a nedostatečně se pohybovat. Pak si večer vezmou prášek a hle, jejich tělo se samo zbaví tuku.

Dosavadní snahy producentů léků v tomto směru dopadly děsivě. Všechny dosud schválené a na trh uvedené léky na hubnutí selhaly. Jejich pozitivní efekt je velmi nízký, současně vykazují závažné vedlejší negativní důsledky na zdraví pacientů. Řada léků tohoto typu musela být z trhu stažena, protože u pacientů vyvolávala závažné narušení zdraví. Stejně tak musíme považovat za nebezpečné operace žaludku s cílem dosažení snížení hmotnosti. I když se lékaři rádi chlubí tím, že operace vedly k výraznému poklesu hmotnosti těla, objevují se poměrně často i informace o úmrtí pacientů při operaci nebo o závažných pooperačních stavech. Pokud lékaři opěvují úspěšnost operací v léčbě obezity, utvrzují obézní, kteří by mohli standardními přístupy navodit pokles hmotnosti, k jisté bezstarostnosti. Obézní jedinec vidí, že když se jeho obezita vymkne kontrole, jsou zde ještě lékaři a operace. Logicky tedy nevynaloží dostatek iniciativy v ověřených oblastech přirozené regulace hmotnosti.

Nedávné výzkumy prokázaly, že u osob s BMI nad 35 kg/m2 vede přechod na zdravou a energeticky rozumně omezenou stravu plus zvýšení výdeje energie k podstatnému a pro zdraví obézního prospěšnému poklesu hmotnosti. Jenže na tom lékaři nevydělají. A jak vidím z vydírání naší “elity národa”, lékařům asi vážně o nic jiného než o prachy nejde. A tak kromě impotentních výzev k omezení jídla se od nich v ordinaci obézní nic nedozví. Přibývá tak těch, kteří se nakonec dopracují k totálnímu selhání zdraví a musí na operaci. Na té už se dá vydělat.

Každý je zodpovědný za své zdraví a má se chovat tak, aby si je udržel do co nejvyššího věku. Jsou nemoci, které nás mohou napadnout v kterémkoli věku a proti kterým se jen nesnadno můžeme bránit zdravým způsobem života. Ale k těmto nemocem nemůžeme řadit obezitu. Obezitě je možné a nutné zabránit způsobem života. Navozením vysoké hodnoty bazálního metabolismu, dostatkem každodenního pohybu a volbou optimální stravy (z kvalitativního i kvantitativního hlediska).

Podle grafu normálního rozložení četnosti mají velmi vysokou tendenci k obezitě jen 2% obyvatel každé země (mínus dvě až tři směrodatné odchylky od průměru), silnější tendenci ukládat nepřiměřeně velké množství energie pak může mít zhruba 14% obyvatel (minus jedna až dvě směrodatné odchylky od průměru). Tito lidé mohou do jisté míry oprávněně prohlásit, že je pro ně nesnadné svoji hmotnost účinně kontrolovat. Ostatní jsou tlustí proto, že se nezdravě stravují a jsou líní.

Pokud má někdo problémy s hmotností, neměl by se obracet na lékaře. Dnes vyrůstá nová skupina odborníků, kteří jsou ochotni a schopni lidem účinně poradit s jejich problémy s tukem. Jsou to instruktoři fitness, osobní trenéři, fitness konzultanti a poradci životního stylu. Tito lidé jsou schopni podat rady jak zásadně změnit kompozici těla, zvýšit množství aktivní tělesné hmoty a snížit množství tuku, zvýšit zdatnost, výkonnost a kvalitu života klientů. Nečekejte, až bude zle a budete závislí na pomoci lékařů. Racionálním přístupem k řešení problémů s hmotností je prevence, ne léčba.


LITERATURA:

  1. HAWLEY, JA, DUNSTAN, DW. (2008): The Battle Against Obesity. Attacking Physical Inactivity as a Primary Means of Defense. In.: Medscape
  2. DUBÉ, L. (2010): Obesity Prevention. The role of Brain and Society on Individual Behavior. Amsterdam, Elsevier.
  3. MURPHY, W. (2008): Weight and Health. Minneapolis, Minnesota, Twenty-First Century Books.
  4. SASSI, F. (2010): Obesity and the Economics of Prevention. OECD, 2010.
  5. WILLIAMS, G, FRUHBECK, G. (2009): Obesity. Science to Practice. Hoboken, John Wiley and Sons, Ltd.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2012 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat


Žloutenka

Zdraví je pozitivní hodnota, nemoc hodnota negativní. Zdraví nám umožňuje plně žít a prožívat běžné radosti, nemoc přináší bolest a utrpení. Proto se má stát součástí každodenního života prevence vzniku a rozvoje...
více...
Žloutenka

Zájem o fitness se posouvá do vyššího věku

Slovo “cvičení”bylo ještě před zhruba 50 lety téměř neslušné. Bylo synonymem dřiny a nepřiměřené, nesmyslné námahy. Námahy, která provázela lidstvo celou jeho historii. Lidé si termín „cvičení“ slučovali...
více...
Zájem o fitness se posouvá do vyššího věku

Tělesná zátěž a funkce mozku

Velkým problémem dnešní doby je zhoršující se stav populace. Přibývá osob vyššího věku, osob oslabených a nemocných. Snižuje se počet práceschopných. Ubývá těch, kteří tvoří hodnoty a přibývá těch, kteří jsou...
více...
Tělesná zátěž a funkce mozku