• Novinky
• Zajímavosti
• Zdraví
• Postava
• Výživa
• Stárnutí
• Pro trenéry
• Otázky a odpovědi

Jste nebo nejste obézní?

Podmínky pro život se v posledních desetiletích naprosto zásadně změnily. Ještě do poloviny dvacátého století vyžadoval život od běžného občana každodenní značné fyzické nasazení. Toto nasazení posouvalo svalstvo občanů do spektra anabolického režimu. Díky tomu se svalstvo udržovalo na stálé hladině. Dnešní život nás naopak neúprosně tlačí do pasivních poloh (sezení na schůzích, u počítačů, za volantem automobilu, před televizní obrazovkou atd.) a navozuje v těle prostředí, které vede k významným ztrátám svalů.

Podle odhadů odborníků ztrácí člověk, žijící klasickým způsobem života dneška, každoročně 1% svalstva. Mezi dvaceti a šedesáti lety tak můžeme přijít o ohromujících 40% cenné svalové hmoty. Tato ztráta podstatně snižuje kvalitu života, zvyšuje riziko pádů a život ohrožujících zlomenin a nebezpečně snížuje hladinu základního energetického výdeje. Uvedené změny představují dokořán otevřenou bránu, která nás neomylně vede k některé z chronických neinfekčních nemocí - diabetu, nemocím srdce, hypertenzi, nádorovým onemocněním.

Nejvíce probádaný je vztah mezi ztrátou svalové hmoty a obezitou. Pokud máme silné a funkční svaly, tělo musí vydávat značné množství energie na jejich údržbu. Podle odhadů vědců spotřebuje jeden kilogram aktivní tělesné hmoty za hodinu 1,28 kcal, tj. za 24 hodin 30,72 kcal. Ztráta deseti kilogramů aktivní tělesné hmoty tak může vést k poklesu energetického metabolismu o 300 a více kcal. Pokud v takovém případě nesnížíme denní přívod energie, musí tělo nevyužitou energii uložit ve formě tuků do tukových zásob. Mění se tak kompozice těla, ztrácíme energeticky náročnou tkáň (svaly) a zvyšuje se množství energeticky inertní tkáně - tuku.

Pokud se dnes mluví o obezitě, myslí se tím zvýšená tělesná hmotnost. Jenže mnozí sportovci, zvláště kulturisté, mají vysokou hmotnost. Přesto nejsou obézní. Jejich zvýšená hmotnost je zapříčiněná nárůstem svalů. Mít více svalů nejen našemu zdraví neškodí, ale prokazatelně mu prospívá. Na druhé straně se zvyšuje počet osob, které mají podle stávajících kritérií (BMI) hmotnost v pořádku, přesto z odborného pohledu spadají do kategorií “s nadváhou” nebo “obézní”. Lidé latentně obézní. Jsou to ti lidé, kteří ztratili svaly a zvýšil se u nich podíl tukové tkáně na celkové hmotnosti. Tito lidé jsou zdravotně ohroženi stejně nebo dokonce více než lidé manifestně obézní. A těchto lidí rychle přibývá. Přitom si většinou nepřipouští žádné starosti se zdravím. A to se jim může v budoucnosti vymstít.

Průmyslově rozvinuté země si v posledních letech začínají plně uvědomovat rizika, spojená s pandemií obezity a nadváhy. Náklady na léčení nemocí, spojovaných s nadměrným nakupením tuku v lidském těle, dosahují každoročně desítek miliard dolarů a navíc se tato částka rychle zvyšuje. Odborníci upozorňují na riziko zhroucení dosavadních systémů zdravotního pojištění, založeného na “solidaritě” občanů. Bude stále nesnadnější být solidární s někým, kdo dá do zdravotního pojištění stejně nebo méně jako vy, a přitom z něj vyběre několikanásobně více. Zvyšuje se pravděpodobnost, že až budou lidé, pečující o své zdraví, lékařskou péči také potřebovat, nebudou na jejich léčbu peníze, protože se mezitím promrhají na léčbu a sociální podporu osob obézních. Musíme vzít v úvahu skutečnost, že dnes se mezi osoby s nadváhou a obezitou řadí ve většině průmyslově vyspělých zemích více jak 6 lidí z deseti.

Jenže podle názoru vědců z New York Presbyterian Hospital/Weill Cornell Medical Center je ve skutečnosti situace daleko horší. Kritérium podle kterého se počty obézních odvozují - obyčejná váha a z ní vypočítaná hodnota Body Mass Indexu (BMI) - představují příliš hrubé nástroje na posuzování množství tuku v lidském těle. Existují daleko citlivější nástroje, ty jsou však ekonomicky a časově podstatně náročnější a neumožňují tak posuzovat větší skupiny populace. Množství tuku můžeme posoudit pomocí měření kožních řas na vybraných místech těla, vážením pod vodou, technikami DEXA atd. Tyto postupy dokáží rozpoznat, kolik z celkové hmotnosti připadá na svalstvo, kosti, residuum a tuk. A ukazuje se, že přesnější posuzování celkové hmotnosti představuje jeden z nejcennějších nástrojů prevence nemocí v budoucnosti. Protože stále více patologických stavů má svůj původ v nevhodné kompozici těla.

Podle měření doktora Eric Bravermana mělo 66% osob, klasifikovaných jako obézních pomocí metody DEXA, normální hodnoty při posuzování pomocí BMI! Vyšetření tisíce pacientů pomocí DEXA odhalilo obezitu u 56% z nich. Výpočet BMI ale u stejného tisíce pacientů zařadil do standardní kategorie “obézní” pouhých 20% měřených. Tyto výsledky presentoval Dr. Braveman se svým týmem na vědecké konferenci, pořádané významou organizací “the American Association of Clinical Endocrinologists”. Svá pozorování shrnul Dr. Braveman slovy: “je velmi pravděpodobné, že na světě je mnohem více obézních než oněch 300 milionů, jak to odhaduje Světová zdravotnická organizace”. Stav může být také dramaticky odlišný v USA, kde se podle BMI řadí mezi obézni 23% obyvatel. Pokud připočteme i osoby latentně obézní, může se počet obyvatel se zdraví ohrožujícím množstvím zásob tuků blížit 50%.

Jsem rád, že si po letech vědci konečně uvědomili, že přibývá osob, které se dají řadit do kategorie “obézní s normální hmotností”. Osob hubených, ale současně fyzicky oslabených a tím i zdravotně ohrožených. Doposud se dávali hubení lidé ostatním za vzor. Dnes už víme, že jejich zdraví je ohroženo stejně, jako zdraví osob “viditelně” obézních. Rozhodující totiž není tělesná hmotnost, ale množství tuku, které si tělo uložilo do zásob. A pokud tuk není vidět, je uložen “viscerálně”, tj. v oblasti vnitřností. Takový tuk je z hlediska zdraví velmi nebezpečný. Navozuje stavy dyslipidémie a hypertenze u mužů a zvyšuje riziko nemocí srdce u žen.

Zajímavý je také údaj, že 5% osob, které BMI zařadil do kategorie “obézní”, mělo podle měření DEXA nízký podíl tělesného tuku. Již před lety jsem psal, že Pavol Jablonický, Dr. Libor Minařík a další špičkoví kulturisté se nemohou hodnotit pomocí BMI. Při výšce 174 cm vážil Dr. Minařík v soutěžní formě téměř 90 kg. Jeho BMI se tedy blížil hodnotě 30 kg/m² a podle toho Dr. Minařík spadal do kategorie “obézní”. Přitom měření na tělovýchovném lékařství prokázalo, že jeho množství tuku bylo hluboko pod 5%. Přitom štíhlý mladý muž má obvykle 10-15% tuku. Není tedy vhodné všem lidem doporučovat, aby vážili co nejméně. Hubený člověk s malým množstvím svalů má obvykle příliš tuku, naopak mohutný ale svalově rozvinutý muž má tuku minimální množství.

Lidé, kteří jsou "štíhlí, akorát trochu povolení” mohu být zdravotně velmi ohrožení. Pokud se budou utěšovat tím, že je jejich váha dobrá, mohou se u nich tiše rozvíjet nemoci, které by bylo vhodné začít léčit co nejdříve. Lékaři by si měli všímat nejen pacientů manifestně obézních, ale na nutnost změny musí upozorňovat i pacienty latentně obézní.

Kdo v dnešním světě neposiluje, obvykle ztrácí svalstvo tempem zhruba 1% za rok. Mezi dvaceti až šedesáti lety tak může dojít ke ztrátám 40-50% cenné svalové hmoty. Čím méně máme svalů, tím větší je riziko komplikací při operacích a dalších závažných onemocněních. Při nich totiž tělo ztrácí svaly zvýšenou rychlostí. Potřebuje aminokyseliny pro srůst operační jizvy, pro tvorbu protilátek atd. Pokud jsme vinou nedostatečné stimulace svaly ztratili, máme i menší naději na uzdravení.

Ztráta 40% svalů se také projeví na bazálním výdeji energie. Ten může být tak nízký, že i když jíme minimum potravy, stejně se do těla dostane více energie, než potřebuje. Proto musí přebytky ukládat dále ve formě tuku do zásob. Jsme zvenku štíhlí, uvnitř tlustí. A to našemu zdraví neprospívá.

Posilování je v dnešním světě nezbytné. A čím jsme starší, tím více prospěchu nám přináší. Fitcentra jsou moderními typy společenských center. Umožňují zastavit ztráty svalů a naopak v jakémkoli věku množství svalstva zvýšit. Kdo nemá dostatek zkušeností s cvičením ve fitcentruech, měl by si zaplatit službu kvalitního osobního trenéra.

LITERATURA:

1. BURKE, L, COX, G. (2010): The Complete Guide to Food for Sports Performance. A Guide to Peak Nutrition for Your Sport. Crows Nest (Australia), Allen and Unwin.
2. FIORE, K. (2010): AACE: BMI Underestimates Obesity Prevalence. In.: MedPage Today, April 26.
3. HAMID, TKA. (2009): Thinking in Circles About Obesity. Applying Systems Thinking to Weight Management. New York, Springer.
4. KARASU, SR, KARASU, TB. (2010): The Gravity of Weight. A Clinical Guide to Weight Loss and Maintenance. Arlington, American Psychiatric Publishing, Inc.
5. TOY, BJ, HEALY, POF. (2009): Primary Care for Sports and Fitness. A Lifespan Approach. Philadelphia, F.A. Davis Company.
6. WILLIAMS, G, FRUHBECK, G. (2009): Obesity. Science to Practice. Oxford, John Wiley and Sons, Ltd.

UPOZORNĚNÍ: Tato informace není zamýšlená jako náhrada za odbornou péči. Před zahájením cvičebního programu nebo před zásahem do stravovacího režimu se vždy poraďte s odborníkem.

Copyright © 2010 PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.

Všechna práva rezervována. Rozšiřování nebo rozmnožování tohoto článku nebo jeho částí jakoukoli formou – ať již mechanickou či jinou, v současnosti známou nebo v budoucnosti vyvinutou, včetně xerokopií, fotokopií, zaznamenávání a přenášení na počítačích či v počítačových sítích – je bez písemného schválení autora zakázáno.

Mohlo by vás zajímat